• PRÁVNÍ OKÉNKO JUDr. Jana Holáska: Jak je to se závětí

    Vyvracení mýtů o sepsání závěti aneb Ne vždy potřebujeme notáře.

    Na základě závěti může zůstavitel, tedy osoba, po které má někdo dědit, sepsat, kdo bude dědicem a co přesně z jeho majetku bude dědit. Kdo je totiž uveden jako dědic v závěti, nebo i v dědické smlouvě, „dostane přednost“ před dědicem, který by dědil jako kdyby žádná závěť či smlouva neexistovala. Takto však nelze z dědění vyloučit nepominutelné dědice, jimiž jsou děti zůstavitele, případně jejich děti, pokud nebyli vyděděni. Ze závěti by mělo vždy vyplývat, kdy byla pořízena (přesné datum), zásadně musí být pořízena písemně a lze si zvolit, zda ji sepíšeme „doma“ (tzv. soukromou listinou), nebo u notáře (formou veřejné listiny). Nejjednodušším způsobem, jak člověk může pořídit závěť, je její sepsání, ale také podepsání vlastní rukou. V takovém případě závěť může pořídit beze svědků. Pokud by zůstavitel závěť nenapsal vlastní rukou, musí ji přesto vlastní rukou podepsat, ale už před dvěma současně přítomnými svědky. Zároveň před nimi musí výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Závěť pořízená veřejnou listinou představuje pouze jistější způsob, jak sepsat závět. Jedná se o notářský zápis, a jak už název napovídá, je sepisována právě notářem, tedy odborníkem, jehož úkolem je zajištění správnosti závěti. Je zde proto garance toho, že závěť bude platná. Závěť sepsaná v takovéto formě je uložena ve Sbírce pořízení pro případ smrti, kterou vede Notářská komora. Nemůže se tedy stát, že se na závěť „zapomene“ nebo že by se na ni vůbec nepřišlo, jako tomu může být u závěti pořízené soukromou listinou.

    Podělte se s ostatními...Share on Facebook
    Facebook
    Tweet about this on Twitter
    Twitter
    Share on LinkedIn
    Linkedin